Potravinové míle: cesta z pole na stůl

Věděli jste, že nejvíce kávy a rýže se doveze do České republiky z Vietnamu, nejvíce sojových bobů ze Spojených států a nejvíce rajčat a meruněk ze Španělska? Jedná se o produkty, kterým se v podmínkách ČR zatím příliš nedaří, navzdory probíhající klimatické změně. V současnosti se stále větší pozornost věnuje tomu, odkud a na jakou vzdálenost se potraviny dovážejí. To se snaží postihnout výraz "potravinové míle" (food miles).

Jedná se o vzdálenost, jakou musí zemědělský výrobek urazit na cestě ke spotřebiteli. Netřeba připomínat, že v současném globalizovaném světě cestují potraviny takřka přes celou planetu. Ačkoliv na první pohled jde zejména o míle a kilometry, celý koncept úzce souvisí s uhlíkovou stopou. Již delší dobu probíhala diskuze, nakolik globální obchod s potravinami přispívá k celkové uhlíkové stopě. Všeobecně se mělo za to, že konzumace lokálně vypěstovaných plodin či masa je tou správnou ekologickou volbou. Jak ale ukázali Christopher Weber a Scott Mathews (Env. Sci. Tech., 2008, 42(10), pp. 3508-3513), spoléhání na lokální zdroje nemusí být nutně "ekologičtější". Pomocí ekonomického modelu rozšířeného o dopady životního cyklu výrobků na životní prostředí analyzovali autoři množství emisí spojené s jednotlivými fázemi produkce, zpracování a dopravy potravin.

Jedním z celkových zjištění studie je skutečnost, že doprava potravin jako celek zodpovídá pouze za 11 % celkových emisí CO₂e*, zatímco výrobní fáze potravin zodpovídá za naprostou většinu emisí (83 %). Více než polovinu emisí z výroby potravin přitom představují právě jiné skleníkové plyny než CO₂, především metan pocházející z trávicích pochodů skotu a oxid dusný uvolněný při používání dusíkatých hnojiv. Nabízí se tedy otázka, zda upřednostňování lokálních potravin může přinést kýžený ekologický přínos. Jistě ho nelze zcela zavrhnout, nicméně z výsledků uvedené studie vyplývá, že stejný přínos jako při úplném spoléhání na lokální zdroje můžeme docílit například již při čtvrtinovém omezení červeného masa, které je nejnáročnější z hlediska producke skleníkových plynů (GHG), a jeho nahrazením bílým masem (kuřecí, ryby) nebo rostlinnou stravou.

Průměrná americká domácnost spotřebuje 5 kg potravin denně, potraviny cestují průměrně 1640 km a celý "potravní řetězec" vyžaduje pohyb surovin na vzdálenosti rovnající se poloměru Země. Převažující způsob dopravy se odehrává v mezinárodních vodách, na silnicích, železnici a rovněž vnitrozemských vodách. Konečný rozvoj k prodejcům potravin je pak převážně založen na kamionové dopravě, částečně i na lodích a na železnici. Nejvíce jsou převáženy obiloviny, těsně následovány červeným masem. Na nejkratší vzdálenosti jsou dopravovány nápoje, nejdelší naopak opět červené maso. Z hlediska emisí je ovšem nejnáročnějším druhem dopravy právě kamionová, nejen vzhledem k vysokému podílu na tuno-kilometrech, ale rovněž k relativně vysoké intenzitě emisí GHG. Přepočteno na ekvivalentní emise CO₂, zelenina a ovoce tvoří stejně velký podíl ve srovnání s obilnými produkty vzhledem k silniční přepravě jako hlavnímu způsobu dopravy.

^*CO₂e - ekvivalentní CO₂ je koncentrace oxidu uhličitého, která by radiačně působila stejným způsobem jako koncentrace jiného skleníkového plynu. Autoři studie započítali i dopady metanu (CH₄), oxidu dusného (N₂O) a fluorovaných uhlovodíků (HFC).