Udržitelnost mořského rybářství

Stav mořského rybářství je průběžně označován za alarmující jak vědeckými studiemi, tak pravidelnými hodnoceními rybářských lovišť Organizací pro výživu a zemědělství (FAO). Otázkou zůstává, jakým způsobem oceány spravovat jako cenný veřejný statek poskytující nejenom ryby, ale rovněž ekosystémové služby jako je pročišťování vody nebo ukládání uhlíku.

Součástí indikátoru ekologické stopy je množství ryb spotřebovaných společností, vyjádřené ekvivalentem primární produkce nezbytné pro podporu udržitelného výtěžku rybích populací. Právě udržitelnost výlovů je průběžně zpochybňována. Některé studie předpovídají kolaps mořských rybářství při současné úrovni výlovu do roku 2048 (Worm et al. 2006). Intenzivní rybolov dovedl některé druhy na hranici kolapsu. Uvádí se, že populace tuňáka obecného ve Středozemním moři a Atlantiku se může velmi rychle dostat do stádia kolapsu zejména vzhledem ke zvýšené poptávce jako produktu pro suši a sašimi v Japonsku. Tuňák byl v současnosti navržen na seznam druhů ohrožených mezinárodním obchodem CITES, zatím však neúspěšně. Mezinárodní komise pro ochranu tuňáka (ICCAT) zatím navrhla snížení celkové roční kvóty výlovu. Odhaduje se, že oproti původnímu stavu byla populace této majestátní ryby zdecimována o více než 80%.

V současnosti se objevují snahy obnovit rybářská loviště a nalézt způsoby jejich udržitelného využívání. Ačkoliv místy, například na Aljašce či u keňského pobřeží, již byly přijaty opatření směřující k dlouhodobé udržitelnosti rybářství, stále je více než 60% rybářství považováno za neudržitelné (Worm et al. 2009). Jedná se bezpochyby o složitý proces závisející na lokálním kontextu. Oceány jako rozsáhlý veřejný statek byly dlouho považovány za nevyčerpatelné. Současné trendy a signály však spíše vybízejí k redefinici obnovitelných a neobnovitelných zdrojů. Zatímco ropa je alespoň teoreticky nahraditelná alternativními zdroji, u rybářství dohnaného ke kolapsu se o obnovitelnosti nedá uvažovat a v případě vymizení ekonomicky významného druhu lze uvažovat pouze o nahraditelnosti jiným druhem. Jako v případě kolapsu rybářství u Newfoundlandu, kde se rybáři po zhroucení rybářství tresky částečně přeorientovali na humry či jinde například na ježovky.

Celkově tento trend exploze alternativních rybářství odráží setrvalý pokles vrcholových predátorů v úlovcích (Pauly et al. 2002). Oceány jsou ochuzovány o dlouhověké ryby na vyšších potravních hladinách, protože populace vzhledem k přelovení nestačí dorůstat. Jako alternativa k odběru ryb z volného oceánu byly doporučovány akvakultury (mořské rybí farmy). Nicméně se ukázalo, podobně jako v případě biopaliv v suchozemských ekosystémech, že tato produkce je ještě méně udržitelná a vyžaduje více zdrojů a energie než poskytne. Příčinou je skutečnost, že v mořských akvakulturách se chovají převážně masožravé ryby. Jako alternativa na druhém konci bylo doporučeno vytváření mořských chráněných území (MPA), která umožňují obnovení rybářství. Nicméně někteří autoři označují MPA pouze jako odsunutí problémů jinam.

Přebudování mořských rybářství vyžaduje úsilí rybářů, politiků, rybářských správ a úřadů, veřejnosti. Nelze předpokládat, že mořská loviště poskytnou zdroje pro stále rostoucí nároky lidské společnosti. Základem je rozumná správa v nižších mezích maximálního udržitelného výtěžku, což znamená významné snížení současné kapacity a intenzity rybářství. To s sebou samozřejmě přináší rizika ztráty pracovních míst a příjmů. Některé údaje však ukazují, že například pouze subvence dotující neudržitelné rybářství by stačily na správu globální sítě MPA.

Worm, B., Barbier, E.W., et al. (2006) Impacts of biodiversity loss on ocean ecosystem services. Science 314, 787-790.

Worm, B., Hilborn, R., et al. (2009). Rebulding global fisheries. Science 325, 578-585.

Pauly, D., Christensen, V., et al. (2002). Towards sustainability in world fisheries. Nature 418, 689-695.